Japonská kinematografie

Japonská kinematografie

 

Její historie již přesahuje víc jak 100 let existence. Ve světové konkurenci patří mezi ty úplně nejstarší a taky mezi největší producenty příspěvků do světa filmu. Je uváděno, že od roku 2010 se v Japonsku natočí ročně čtvrtý nejvyšší počet hraných filmů ve světě.

 

V roce 1896, se v Japonsku promítaly první zahraniční filmy. Počátek světa filmu v zemi vycházejícího slunce se datuje do roku 1897, kdy do země přicestovali první zahraniční kameramané a začaly vznikat první japonské dokumenty. Prvními průkopníky byli kameramané ze společností Vitascope a  Lumière Brothers. Prvním úspěšným japonským filmem byl film z konce roku 1897, který zobrazoval Tokijské památky.

 

Do japonského filmu velmi brzy pronikly prvky z tradičního japonského divadla, včetně herců. A ač se filmy v té době točily němé, tak si najímali vypravěče (Benshi), kteří při promítání vedli komentář, či vyprávění k dění na plátně. Ti se u projekcí japonských filmu udrželi až do příchodu filmového zvuku v třicátých letech.

 

V roce 1902 spatřil světlo světa první japonský hranný film. Tvůrci většinou čerpali z divadelních předloh a i v ženských rolích vystupovali muži. Shozo Makino je považován za režijního průkopníka japonského filmu. Najmul pro své filmy populárního herce z kabuki divadla Matsunosuke Onoe, který se následně stal první japonskou filmovou hvězdou. Hrál ve více než tisíci převážně krátkometrážních filmech. Tvorba Shoza a Matsunosukeho propagovala ponejvíce filmový žánr Jidaigeki.

 

V roce 1909 vznikl první pravidelný časopis Katsudō shashinkai kde se rozvíjela první japonská filmová kritika. V té době bylo tamním filmům velmi vytýkáno, že nejsou moc filmové, ale spíše divadelní a že neumí vyprávět příběh obrazem, ale potřebují k tomu vypravěče.

 

První japonskou herečkou v podání ženy se v letech 1911-1914 stala herečka a tanečnice Tokuko Nagai Takagi, díky americké společnosti Thanhouser Company. V několika jejich krátkometrážních filmech.

 

V polovině dvacátých let získává japonský film na síle a jeho popularita začíná přerůstat zahraniční filmy, oblíbené kvůli hereckým hvězdám. Začalo vznikat mnoho historických filmů a melodramat. Ve dvacátých letech točili ročně 600-900 filmů. Bohužel mnohá zemětřesení, bombardování během druhé světové války a přírodní podmínky s vysokou vlhkostí zapříčinily, že se dochovalo velmi málo snímků z tohoto období.

 

Na rozdíl od Západního světa, se v Japonsku udržel němý film až do 30. let. I když několik ozvučených filmů natočili už i ve dvacátých letech. Prvním oficiálně hraným a ozvučeným filmem se v roce 1930 stal film Fujiwara Yoshie no furusato. Prvním japonským filmem, který se promítal i v amerických kinech se stal film Tsuma Yo Bara No Yoni (Wife! Be Like a Rose!, 1935). Třicátá léta byla specifická i tím, že vláda zasahovala do tvorby filmů a vznikalo mnoho propagandistických snímků a podněcovacích dokumentů nazývaných jako kulturní filmy.

 

Druhá světová války a oslabená ekonomika země se odrazila neblaze i na japonském filmu ve čtyřicátých letech. V tomto období byl film zdrojem pro vládu jak poukázat na slávu a neporazitelnost Japonské říše. Proto z tohoto období je mnoho snímků vyloženě militaristických. V roce 1942 natočil režisér Kajiro Yamamoto film Hawai Mare oki kaisen, který pojednává o útoku na Pearl Harbor, kde využili i zmenšený model Pearl Harboru. V roce 1943 natočil svůj celovečerní debut Sugata Sanshiro režisér Akira Kurosawa. A v roce 1946 bylo založeno vyhlašování filmových cen Mainichi Film Awards.

 

Padesátá léta jsou považována za zlatý věk japonského filmu. Tři filmy z tohoto období (Rashomon, Seven Samurai a Tokyo Story) byly zařazeny mezi nejlepší filmy všech dob. Bylo to období neorealismu, kde se ve filmech poukazovalo na změny životního stylu Japonců, rozklad starých norem a konvencí, na generační konflikty a taky amerikanizaci japonské společnosti.

 

Z tohoto období vzešli čtyři významní režiséři, kteří každý po svém osobitém způsobu skrze filmy představovali divákům problémy dopadu války a následné okupace Amerikou. Jednalo se o režiséry Masaki Kobayashi, Akira Kurosawa, Kenji Mizoguchi a Yasujiro Ozu. Dekádu započal Akira Kurosawa s filmem Rashomon (1950). Ten získal Zlatého lva ne prestižním festivalu v Benátkách a následně v roce 1951 Oskara za nejlepší zahraniční film. Rok 1952 bývá považován za vstup japonské kinematografie na světovou scénu. Hereckým představitelem a velkou hvězdou dané doby byl Toshiro Mifune.

 

Prvním barevným japonským filmem byl snímek Karumen Kokyo ni Kaeru (1951). V témže roce vznikl první americký film natočený čistě v Japonsku a nese jméno Tokyo File 212 (1951). V roce 1954 vznikly dva nejvlivnější japonské filmy. Jedním bylo Shichinin no samurai (1954), který se stal symbolem následné éry samurajských filmů a druhým Gojira (1954), která dala vzniknout pro Japonsko specifickému filmovému žánru kaiju. V roce 1955 získal Hiroshi Inagaki Oscara za první část své samurajské trilogie Samurai I: Musashi Miyamoto (1954).

 

V šedesátých letech dosáhl japonský filmový průmysl svého vrcholu jak v produkci filmů, tak v jejich návštěvnosti. Objevilo se mnoho nových kvalitních režijních tvůrců jako Hani, Kazuo Kuroki, Toshio Matsumoto, a Hiroshi Teshigahara, který se přesunul od dokumentů k hranému filmu.

 

Sedmdesátá léta byla ve stylu poklesu diváků v kinech, protože na scénu vstoupilo televizní vysílání. Pokles diváckého publika byl z 1,2 miliardy diváků v roce 1960 na 200 miliónů diváků v roce 1980. Tvůrci se na to snažili reagovat různě ať už náročností produkcí a nebo obsahem. A tak začalo vznikat více filmů s násilím a sexuálním obsahem. Které v televizi nemohly být odvysílány.

 

Osmdesátá léta byla ve znamení úpadků velkým filmových studií a řetězců kin, mnohdy takřka na hraně udržitelnosti v podnikání. V osmdesátých letech se začala objevovat více tzv. japonská anime, velmi často vycházející z tradičních japonských komiksů známé jako Manga. Anime nabírala na popularitě a dnes jsou pro Japonsko již typickou součástí jejich kinematografie. Výrazně se pod to podepsali režiséři Mamoru Oshii, Hayao Miyazaki a Katsuhiro Otomo.

 

V devadesátých letech se zastavil úpadek a zanikání japonských kin a začal růst díky vzniku multiplexu. A taky v tomto období nabral žánr Anime ještě více na síle a objevilo se několik dalších výborných zástupců tohoto filmového žánru, kteří za svá díla sbírali ocenění. Ať už Satoshi Kon a nebo Hideaki Anno.

 

Po roce 2000 se období neslo v duchu opětovného nárustu produkce filmů. Anime nyní tvoří už 60% z celkové filmové produkce. A celkově se ročně natočí přes 800 filmů. Zároveň je to rozkvět filmových seriálů. A anime získává popularitu nejen v Japonsku, ale získává si velký ohlas i v zámoří.

 

Typické žánry spadající pod japonskou kinematografii:

  • Jidaigeki - historické filmy spadající od období Eda (1603-1868) a nebo dříve. Mající svůj subžánr v podobě samurajských filmů.
  • Horror - má tradiční zastoupení v japonském filmu.
  • Tokusatsu a Kaiju - filmy s monstry typu Godzilly.
  • Pink Films - softcore, pornografické filmy s uměleckým zaměřením, odlišující je od klasického porna.
  • Yakuza films - filmy o japonské mafii.
  • Gendaigeki - opak žánru Jidaigeki. Filmy zobrazující současnost.
  • Shomingeki - realisticky pojaté filmy o obyčejných pracujících lidech.
  • Anime - animované filmy a seriály zaobírající se veškerou škálou filmových žánrů, včetně pro sebe specifických jako subžánru Mecha.
  • Science  fiction, Cyberpunk - subžánr sci-fi filmů.

 

Zdroj informací wikipedie. Pro stránku Přeložených asijských filmů sepsal Tuax.

Japonská kinematografie

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek